Mít talent nestačí?

Na téma tohoto článku mě přivedla nedávná debata s kamarádem, bývalým prvoligovým fotbalistou a nyní zapáleným tenistou. Postěžoval si, že jako fotbalový trenér vidí, jak se změnil přístup k tréninku u mladých hráčů, ale nejen u nich. Chudák si musel nejdřív vyslechnout několik mých, ne úplně lichotivých, poznámek na fotbalisty a až pak se mohla ona debata rozvinout.

Povídal mi, že mladí fotbalisté si „odkroutí“ určitý počet povinných tréninků, které za týden mají a tím veškerá příprava končí. Nic navíc. A to i ty tréninky spíš odfákají než aby dřeli držkou zem… Sám za mlada po každém tréninku dával ještě delší výběh nebo alespoň posilovnu. To stejné den po náročném zápase, žádný odpočinek, ale pořádný výklus pro rychlejší regeneraci unavených svalů. A to dnešní mladí podle něj už neznají. Nezbyválo mi, než s ním souhlasit.

Může za to dnešní doba?

Za našich mladých let jsme po škole celé odpoledne trávili na tenise, na kurtu, hraním o zeď, na malém hřišti nebo alespoň díváním na starší a zkušenější hráče. Přece jen i díváním se člověk učí. Když nebylo s kým hrát, bylo běžné si vzít koš s míčky a trénovat podání. A i když jsme měli oficiální trénink, tak jak skončil, klidně jsme hráli dál, než nás tma nebo správce vyhnali. Ne proto, že bychom museli. Nás to prostě bavilo. A chtěli jsme se zlepšovat. A zlepšovat se bez trénování nejde. Bohudík.

I na tenise, kde znám několik mladých, talentovaných hráčů, kteří mají potenciál se stále hodně zlepšovat a snad i něčeho dosáhnout. Ale jedinou brzdou, která jim v tom brání, jsou oni sami. Ano, mají několikrát týdně trénink s trenérem, ale to je všechno. Mimo těchto pár hodin si nejdou zahrát třeba tréninkový zápas a že by dobrovolně skákali přes švihadlo nebo se šli proběhnout, to je ani nenapadne. A vzít si koš a trénovat servis? Nemyslitelné. Na co? Vždyť trénují dost a jsou už tak dost unavení. Nechápou, že právě teď je potřeba nejvíc makat. Až jim bude tolik let co mně a budou se také kvapem blížít důchodovému věku, bude pozdě.

Samozřejmě, že výše popsanému a ne úplně ideálnímu přístupu nahrává i dnešní doba, kdy mladí mají spousty jiných lákadel než je dřít a potit se na kurtu nebo třeba v posilovně. Je snazší si udělat selfíčko na kurtu, nasdílet jej na všemožné sociální sítě a se suchým tričkem odejít domu, sednout k počítači a zapařit si nějakou onlajnovku.

Příklad ze života

V mém blízkém okolí mám příklady z obou pólů – stejně staří (teda mladí) tenisti, kteří mají talentu tak nastejno a stejně tak i tréninkové možnosti. Jeden odehraje určitý počet tréninkových hodin týdně s trenérem a tím příprava končí. Neustále ho něco bolí, je unavený, nemá čas… Druhý nemá trenéra, domlouvá si hraní s kým se dá, odehraje týdně několik tréninových zápasů, sám trénuje podání, denně chodí do posilovny a běhat nebo aspoň na švihadlo. Nikdy si nestěžuje. Dře, protože ho to baví. Dělá to sám pro sebe. Ne kvůli rodičům nebo proto, že mu to někdo nařídil. …asi ani nemusím říkat, kdo z nich hraje líp, kdo jezdí na větší turnaje a je na nich úspěšný.

Bez práce nejsou koláče

A o tom to je. Hlavní je tomu dát všechno. A když to nevyjde, můžu mít klidné svědomí, udělal jsem maximum. Ale s takovým přístupem, jaký je v této době běžný, těžko někdo může vyhrát nějaký turnaj nebo se dostat do TOP10 alespoň v kraji, natož v republice nebo nedej bože někde na vyšší úrovni. Každý, kdo chce něčeho dosáhnout, musí makat, obětovat se. Ano, stojí to spousty času, dřiny, potu, sebeodříkání….ale za ten pocit vítězství to rozhodně stojí. A přece jen pak celý zbytek života litovat svůj promarněný talent nechce snad nikdo.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *